Upíří deníky - fanfiction pro Krásná.cz

30. července 2012 v 15:23 | Lexi |  Other stories
Určitě jste si všimli, že na webu Krásná.cz se píše fanfiction Upířích Deníků. Taky jsem napsala a nedávno byl můj díl přidán, tak ho dávám i tady :) Hrozně děkuji za hezké komentáře :)


Damon stál ve svém pokoji, opřený o rám dlouhého okna, kterým do pokoje proudily paprsky světla. V tom okamžiku samozřejmě ne, jelikož bylo pozdě večer. Stál a hleděl do prázdna. Nečekal, že by tam něco mohl vidět, vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Z nějakého zvláštního důvodu ho to uklidňovalo.

Pořád nedokázal pochopit, co se to vlastně stalo. Stefan, jeho bratr, který ho již jednou obral o dívku, kterou hluboce miloval, nyní chodí s Elenou, která se tak neuvěřitelně podobala Katherine. Katherine. Už je to skoro jeden a půl století, co ji viděl naposledy. Když ji odváděli v kleci, měla náhubek jako pes, ničím nepřipomínala její postavení a obdiv, který vzbuzovala pouhých několik dní předtím.



"Ona není jako Katherine," ozval se Damonovi za zády důvěrně známý hlas. Ale on ho nechtěl slyšet. Nechtěl s bratrem mluvit. A už vůbec nechtěl přiznat, že bratrova slova, když pronesl, že s Elenou tvoří pár, se ho nesmírně dotkla.
"Když myslíš," odsekl tiše Damon, ani se nenamáhal otočit se a pohlédnout bratrovi do tváře.
"Vím, že k ní něco cítíš," pokračoval Stefan. Jeho bratr ovšem pořád neodvrátil obličej od okna.
"Jistěže, bratříčku. Obrovskou zvědavost, tak se tomu říká. Chtěl jsem tomu přijít na kloub, jenže ty mi nedáváš příležitost, vlastně jsi mi ji dokonce vzal. Já ji viděl první, takže bych měl mít právo být ten, který se doví to, co nás oba zajímá." Dokončil svůj proslov Damon, který se konečně sebral a rozhodl se, že nedá bratrovi šanci, vidět jeho skutečné pocity. Aby podpořil svá slova, obrátil se k Stefanovi čelem a hleděl mu zpříma do očí.

"A co chceš dělat? Znechutil jsi ji. Když tě Isabel zavřela, byla zoufalá, nevěděla, co má dělat, co má říkat, jak se má tvářit. Je to tajemství, které nemůže nikomu povědět a ona to ví. Potřebovala někoho, kdo by jí podpořil. Máš pravdu, že jsi ji sice viděl první, ovšem zničil jsi svou příležitost, bratře. A teď se naskytla ta moje. A věř, že já ji nezahodím stejně jako ty. Dobře se vyspi." Stefan se otočil a opustil místnost.

Damon odvrátil tvář zpátky k oknu. Venku byla tma a ničím nerušené ticho. Měl to rád, dávalo mu to čas, kdy mohl nerušeně přemýšlet. Myšlenkami opět zabloudil k Eleně. Bylo to skoro neuvěřitelné, jak lehce přijala fakt, že je upír. Obvykle lidi křičí, bojí se. Jenže to nebyl její případ. Slyšela snad již někdy o někom takovém, kdo by vysával lidskou krev? V nějakém jiném, reálnějším podání, než v knize Drákula? Byl fascinován touto dívkou, která se nebála i přes to, že se dozvěděla něco tak děsivého. Nevyváděla, neutíkala. Prostě to jen přijala a žila dál. Jistě, určitě ji to sebralo, do toho dne D ani nevěděla, že upíři skutečně existují a najednou se dozví, že s jedním je vlastně na plese. A teď dokonce s jedním chodila.

Nedokázal pochopit, proč je mu vztah Stefana a Eleny tolik nepříjemný. Určitě to bylo tím, že ji chtěl jen pro sebe, aby zjistil co nejvíce informací o spojitosti s Katherine. Damon odvrátil pohled od okna a zamířil si to ke své velké posteli. Posadil se a snažil se ignorovat fakt, že sám sobě lže. Elena ho přitahovala. Ale v jedné věci měl Stefan pravdu. Ona nebyla Katherine. Samozřejmě by se našly nějaké shodné vlastnosti, jako byla například psychická sila. Katherine byla bojovnice a o Eleně se dalo povědět to samé. Ovšem další vlastnosti byly zcela odlišné. Elena byla přítelkyně pro každého, dalo by se říct, že řídící se heslem: Kde můžu, pomůžu. Zatímco Katherine myslela jen na sebe. Obětovala by kohokoliv, kdyby jí to jen trochu pomohlo. Na nikom jí nezáleželo, Eleně záleželo naopak na všech jejích přátelích a rodině, obětovala by za ně svůj život. A Damon by ten svůj obětoval za ni.

Nad tou myšlenkou se tmavovlasý sexy kluk probral, zatřásl hlavou a sám sobě se zasmál. Vždyť ji znal sotva pár dní a uvažuje takhle? Kdyby někdo jiný, tak dobře, ale zrovna Damon Salvatore, o kterém všichni věděli, že mu na nikom a ničem nezáleží? Jenže jak si mohl lhát? Elena ho upoutala hned od prvního okamžiku. Tehdy to sice byly jiné důvody, co ho k ní táhly, ale hned po prvním rozhovoru, který spolu vedli tehdy hned na začátku školy, ho k ní začalo táhnout ještě něco jiného. Tiše vstal a vyplížil se z domu. Nepotřeboval auto, pěšky tam bude stejně za chvilku, navíc neupoutá pozornost bratra ani nikoho jiného.

Když přišel k domu Gilbertových, svítilo se pouze v jednom pokoji a auto, které obvykle stávalo zaparkované před domem, nestálo na svém tradičním místě. Vlastně nestálo nikde. Z domu se neozývalo nic jiného, než zvuk televize. Elena byla doma nejspíš sama. Pomalým a tišším krokem, než šum listů, které začaly opadávat ze stromů, se vydal k oknu. Na chvíli ucítil zvláštní pocit, ten ovšem brzy zmizel. Sledoval, jak Elena vstala, vypnula televizi, složila deku, pod kterou před chvíli ležela a vydala se po dřevěných schodech na horu, do druhého patra, kde měla svůj pokoj. Damon ji následoval, ovšem venku. Obešel dům a vyšplhal k jejímu oknu. Bylo otevřené. Nenuceně se posadil na parapet a vyčkával. Po chvilce se otevřely dveře a hnědovláska vstoupila dovnitř. Nezvaného hosta si nevšimla, přešla k posteli, vytáhla pořádně vytahané tričko a kraťasy, její oblíbené pyžamo a zmizela za dveřmi její koupelny. Po chvilce Damon uslyšel téct vodu. Usadil se pohodlněji a čekal.

Elena otevřela dveře koupelny a rozpustila si vlasy, které měla ve sprše svázané gumičkou, a Damon usoudil, že takhle jí to sluší nejvíc. Zamyslel se nad Eleniným školním stylem oblékání, když náhle vykřikla. Vzhlédl a uvědomil si, že hledí přímo na něj.
"Zatraceně, co tady děláš!" vykřikla směrem k Damonovi, jakmile se trochu uklidnila.
"Momentálně sedím na parapetu a sleduji, jak se připravuješ jít spát," odpověděl klidně Damon s polovičním úsměvem na tváři. Elena se na chvilku nechala strhnout od jejího rozzlobení a zamyslela se nad tím nádherným úsměvem. Nebyl to fér, jak se ona má zlobit, když on na ni vytahuje toto?
"Ano, sedíš na MÉM parapetu, v MÉM domě a sleduješ MĚ," promluvila konečně rozhořčeně.
"Přesně tak. Ano Eleno, velice rád půjde dál, děkuji za pozvání," usmál se znovu na ni a vešel do místnosti. "Neměla bys takhle nechat otevřené okno, mohl by ti tu kdokoliv vlézt," dodal.
"Děláš, jako by tě to nějak zastavilo," odsekla, ale zlost už pomalu vyprchala. Dokonce byla trošku ráda, že tady Damon je, jelikož celý večer měla divný pocit a strach. Podle jedné studie uklidňuje pohled na zeleň z okna, ovšem to jí moc nepomohlo, jelikož byla tma, tak se musela spokojit s televizí, která byla na druhém místě. Damon se pobaveně zasmál.
"Mě ne, ale člověka by mohlo," podotknul.
"Jistě, jenže který člověk by mohl nenápadně vylézt do druhého patra jen tak?" Damon jen kývl a posadil se na postel. Elena zvedla oči v sloup a začala ho ignorovat. Vzala si hřeben a pečlivě rozčesávala své dlouhé, hnědé vlasy. Celou dobu na sobě cítila jeho upřený pohled. Nervozita z ní začala opadat. Nakonec byla ráda, že tady má někoho, kdo by ji mohl v případu nouze pomoct.

"Gratuluji," ozval se znovu Damon.
"K čemu?"
"Slyšel jsem, že jsi získala trofej číslo jedna. A to mého bratra." Elena zčerveněla. Možná by přeci jenom volila strach. Když se o tom bavila s Miou tak na to byla hrdá, ale před Damonem by to nejraději zapřela. Jenže jak by mohla? A co mu na to má říct? Raději byla zticha a znovu se začala věnovat svým vlasům. Jakmile uznala, že jsou dostatečně hladké a rozčesané, odložila kartáč a vlezla pod peřinu. Natáhla se, aby zhasnula světlo a pokoj zalila stejná temnota, která byla venku. Znovu ucítila záchvěv strachu a následně nadzvednutí postele, když se někdo zvednul - Damon.
"Nechoď," vyhrkla okamžitě, aniž by si to stačila promyslet. Poznala, že se zastavil, ale znovu si nesedl.
"Proč?" zeptal se místo toho. A co teď, Eleno? Měla přiznat, že má z domu špatný pocit, že se jí zdá, že tady něco je, že ji někdo sleduje? Bude se jí smát. Ovšem když to nechce říct Damonovi, který by to mohl pochopit nejvíce ze všech, tak komu to poví? Byla si jistá jedním - když nic nepoví, on odejde. A Elena tam zůstane sama se svým strachem. A možná ani ne sama.
"Mám strach," zašeptala nakonec do přikrývky, ale byla si jistá, že ji Damon slyšel. Potvrdilo se jí to, když malinko zaskřípala uvolněná deska v podlaze a ucítila, jak si někdo sedl. Tentokrát mnohem blíž k ní, než předtím.
"Z čeho?" Zeptal se jí krásným hlasem. Mluvil velice tiše, ale byl tak blízko, že neměla problém ho slyšet ani mu rozumět. Kdo jiný by mohl dům prohlédnout líp, než-li Damon? Komu by věřila víc, kdyby jí řekl, že tady nic není? Rozhodla se jít s pravdou ven. Povzdychla si. Nadzvedla se na loktech a posadila se, takže seděla přímo vedle Damona, který se posadil vedle její hlavy. Vlastně ji teď objímal, jelikož si již předtím položil paži na čelo její postele. Nebránila se tomu, bylo jí to příjemné. Na to, že měla přítele, až nepřípustně příjemné. Vzdala se myšlenek na Damonovu ruku a hruď, o kterou se opírala a pohlédla mu do očí.

"Dobře, ale nesměj se mi. V poslední době mám v domě špatný pocit. Jako bych tady nebyla sama. Když tady mám rodinu, tak je všechno v pořádku, ale jakmile se ocitnu sama, ten pocit je pořád se mnou. Něco mě sleduje, Damone!" Když vyslovovala tato slova nahlas, byla si jistější než předtím, že jsou pravdivá. Očekávána reakce se nedostavila. Damon se nesmál, jen jí zamyšleně hleděl do očí. Nakonec zvedl paži z postele a položil ji na Elenu, přitiskl ji blíž k sobě. Věnoval ji důležitý pohled.
"Kdy jsi to cítila naposledy?" zeptal se. Mluvil zcela vážně, nedělal si s ní legraci.
"Dnes. Ještě předtím, než jsi přišel. Seděla jsem u televize, bála jsem se sama jít nahoru. Ale pak to najednou přešlo. Jakoby z ničeho nic. Tak jsem se odvážila, šla nahoru a tam jsem našla tebe. Nemyslíš, že to mohlo zmizet kvůli tobě? I když to je blbost, zmizelo to rychleji, než jsem tě tu našla." Podívala se na něj a sledovala jeho reakci. Nedíval se na ni, ale Elena věděla, že o tom vážně přemýšlí. Když se znova setkali očima, Damon promluvil:
"Vlastně to vůbec není blbost, Eleno. Byl jsem tady už ve chvíli, kdy jsi byla v obývacím pokoji. Taky jsem něco cítil, když jsem přišel, ale rychle to zmizelo. Zůstaň tady, kouknu se po domě," oznámil jí a Elena přikývla. Cítila, jak se jí ježí chloupky na rukou. Byla ráda, že se Damonovi svěřila.
 


Komentáře

1 Sarah Sarah | Web | 30. července 2012 v 15:43 | Reagovat

Ahoj, děkuji za upozornění o změně, jdu si tě přidat s tímto blogem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama